Včely v Polcenburku 

(příběh z Miličína) 

     Koncem napoleonských válek byl v obci Miličín postaven hostinec, kde provozoval hostinskou živnost a od roku 1845 se stal i majitelem Josef Polc (1820-1898). Odtud název Polcenburk. A včelař, František Havlín, který zde začal chovat včely, byl manželem jedné z Polcových dcer.

     František Havlín se narodil v roce 1865 v Soběslavi. V letech 1881-84 absolvoval císařský královský ústav ku vzdělání učitelů v Soběslavi. Maturoval s vyznamenáním. Byl velmi pilný, činorodý a všestranně nadaný. Krásně kreslil a maloval obrazy a mapy. Uměl pracovat se dřevem. Vyřezával různé poličky, stojany i školní pomůcky či loutky. Pro školu v Soběslavi upravil mnoho vycpanin, drobnou zvěř i ptactvo vycpával i lesníkům. Vyznal se v rostlinách a houbách. Vytvořil krásně popsanou sbírku mechů, lišejníků a nerostů, která se zachovala.

V roce 1894 začal učit v Miličíně. O čtyři roky později přešel učit do Hlavatec, nedaleko Soběslavi.

Rodinná kronika nám říká: ,, Hned v roce 1899 o prázdninách přišli do Hlavatec všichni bratři dědouškovi a pustili se do společné výroby úlů a dědeček začal včelařit. Měl 32 obsazených úlů. Medu bylo na metráky a byl posílán v 5 kilových plechovkách, nebo v celých hrncích hlavně do Prahy.

Jeho jediná dcera Marie (1892-1987) vzpomíná: ,,Jednou jsme vytáčeli med na chodbě, byli tam Červenků, ti s námi vždy včelařili společně. Na návsi někdo křičel, že se tam rojí včely. Honem jsme tam utíkali, ale roj byl až u věže. Tatínek tam utíkal s rojáčkem a byla honba divoká. Tatínek se pak vrátil, že jsou to mravenci a nám zatím vytekl z medometu všechen med na zem. To byla spoušť. Všechno bylo nalepeno v medu. Paní Červenková měla ve Vídni bratra a ten se hodně staral o prodej medu. Tam se posílaly hrnce 40 kilové."

V roce 1926 se František Havlín s rodinou přestěhoval natrvalo do Miličína. Včely převezl po prvním jarním proletu v roce 1927 na valníku do Polcenburku a postavil pro ně nový včelín na 32 včelstev.

Kronikář Vojtěch Kraupner, se o Františku Havlínovi zmiňuje jako o nejlepším včelaři v kraji a že ho přemluvil k včelaření v nejvyšší poloze Miličína nad čp. 256, přesně popisuje i typ úlu. Ne vždy se včelám dařilo, i dříve se včelaři potýkali s nemocemi.

Ladislav Vančata (zeť F. Havlína) zapisuje: ,,Potom se do včel zavlekla nákaza, snad mor včelí. Dědeček soudil, že to bylo přeneseno z úlu Mařky ze školy, jíž chodil včely ošetřovat a na nářadí přenesl chorobu. Hodně včel vysířil a několik úlů spálil. Byl z toho celý nervozní. Zbylo několik zdravých včelstev. Asi v roce 1935 předal zdravá včelstva p. děkanovi Krákorovi. Dědeček pracoval s panem děkanem na farské zahradě se včelami a dělili se také o med. Po roce 1938 se pan děkan úplně vzdal včelaření a včely předal dědečkovi. Včely byly umístěny v úlech pana děkana (starých budečácích), zase na starém místě pod ořechem. Za války začal dědeček vyrábět nové úly amerikány, ale jen horem přístupné s nástavkovými medníky a s rozměrem rámků 39na 27,5 cm. Marsín připravoval dříví a v zimě otevřel dědeček v kuchyni truhlářskou dílnu, kde vyrobil 10 úlů. Postavil i nový včelín. Přeložil pak včelstva ze starých úlů do nových. Ještě dělal

plány na uzavřený včelín, k provedení pro válečné poměry nedošlo. Na tomto včelíně pracuji nyní sám. Bohužel, ještě ani jednou nebyly takové žně, jako bývaly. Snad rámková míra 39na 27,5 cm není pro vysoko položený včelín ( Kalvarie 696 m) výhodná. Spíše však je příčinou nedostatek pastvy. Zmizely meze i selská políčka s jetelem a plevelem a lány JZD, které také poprašováním hubí včely, nesou málo pastvy včelám. Rovněž počasí je velmi nepříznivé"

František Havlín zemřel v roce 1952 v požehnaném věku 87 let a včelky po něm převzal zeť Ladislav Vančata, ten dělal v místním spolku funkci jednatele 10 let. Pečlivě zapisoval od roku 1958-1969 snůškové poměry každého včelstva a jejich zdravotní stav.

V únoru 1965 ho navštívil redaktor včelařství Ladislav Janoštík, vyfotografoval ho u včelína, jak naslouchá zimování včel a ve Včelařství 2/1965 otiskl krátký rozhovor, ve kterém se zmínil, že je jednatelem základní organizace v Miličíně a včelaří téměř 40 let. Místní včelaři vlastní 183 včelstev a mají 40 členů. Na jednoho člena připadá 4,5 včelstva, což je dost málo. Je to zejména tím, že počasí na Miličínsku je drsné a snůškové podmínky jsou chudé. 

Také si postěžoval, že ,, věkový průměr členů je velký a že v obvodu základní organizace nejsou mladí včelaři. Proto výbor ZO bude v letošním roce usilovat, aby získal nové včelař, zejména mladé. K tomu však bude třeba, aby začínající včelař dostal koupit dobrý a levný úl. Nebylo by totiž správné, aby si úly kupoval od starších včelařů. Ti ponejvíce mají staré typy úlů, které se již nehodí pro racionální chov včel. Potěšitelné je, že se základní organizace letos zapojí do soutěže o nejvyšší nákup medu'' To bylo v roce 1965. Funkci jednatele ukončil roku 1967.

V únoru 1974 zemřel ve věku 82 let a o včelky se poté starala jeho žena Marie s dcerou Ludmilou ještě 4 roky. Potomci Josefa Polce, zde stále žijí.

Nyní včely na zahradě Polcenburku opět bzučí, chov byl obnoven v loňském roce.

M.Dvořák, Semtínek

Věčné včely 

(příběh z okolí Miličína)

Marie Terezie svůj nástup na trůn neměla lehký, kolik měla sousedů, tolik měla nepřátel. Jedním z nich byl pruský král Bedřich, zvaný Veliký. Včelařství ve své říši neobyčejně pozdvihl, tím že jednoduše po vojensku nařídil, že domkáři musí chovat jedno včelstvo, pololáníci (menší zemědělci) dvě a celoláníci (sedláci) čtyři včelstva. 

V roce 1744 vpadly jeho vojska do naší země, jeho vojáci však včely nešetřili. Vypovídá nám o tom tento zápis, který nám zanechal písař z Miličína. ,,Někdy kolem 20. září přiletěla ta pruská sběř do Miličína jako kobylky. Na radnici potahali pana primátora, ač nedobře se z toho rozstonal, tamže v šenkovní sednici rozbili kamna, okna, kupcům pálené vypili, sůl v solnici rozházeli a víc odvezli. Ve vsi Záhoří u sedláka Zelenky, farářovi zkazili úly včel, které roku 1731 městska Alžběta Rudolfova, testamentárně poručila knězi, aby z užitku medu dle své vůle několik mší za dobroditelku ročně konal a vosk ku svícím obracel". Patrně se jednalo o tzv. Věčné včely, farář dostal od věřících z farnosti včelstvo po jejich smrti a poté jej půjčil za určitý pronájem zájemcům. Poplatek za včelstvo trval třebas několik generací a vázl na gruntech jako břemeno. Včelstvo bylo zaplaceno několikanásobně. Podobné to bylo i u dobytka, tzv. Železná kráva, po jejím úhynu platilo nájem kostelu ještě několik následujících generací. Marie Terezie byla velmi osvícenská panovnice, včelařství byla nakloněna a snažila se také zavést po vzoru sousedního Bedřicha včelaření do vesnic pro domkáře a sedláky. V Záhoří se v čp. 1 dosud říká u Zelenků.

                                                                                                                                                                                             M.Dvořák, Semtínek

OSOBNOSTI NAŠEHO REGIONU  I.

Jan Holoubek se narodil roku 1755 v Mokřanech, tehdejší panství Tloskov, nyní obec Olbramovice. Byl potomkem starého selského rodu, žijícího v téže vsi již v období konce třicetileté války. 

V době jeho dospívání, za vlády osvícené císařovny Marie Terezie, vojáci provedli očíslování usedlostí a Janův rodný domek dostal číslo popisné 1. Byla to menší zemědělská usedlost a Honzovi bylo tehdy 16 let. Panovnice vydala i známé včelařské patenty a založila včelařské školy, jedna z nich byla i na našem území v Novém Kníně. O 10 let později se Jan oženil do sousedního Malého Semtína čp. 1. Nevěstě Anně bylo 18 let, bohužel její otec Jan Hrdlička rozsáhlý statek zcela zadlužil, jak se dozvídáme z gruntovní knihy velkostatku Tloskov ,, grunt tento skrze darebnost a nehospodářství zpustl, ale také prodlužil, přišel o své potahy, neměl ani na chleba" . Z živého inventáře zůstala Janovi pouze stará klisna, všechno nářadí sešlé a poškozené, jak uvádí další zápis ,, jeden vůz o třech kolách, mezi kterými jedno kolo bosý". Jan neměl tedy lehkou situaci, tchán neměl vyplacené ani své sourozence, celkem jich měl deset, svých čtrnáct dětí také ne. Honzovi se za jeho nedlouhého života podařilo umořit většinu tchánových dluhů, vybavit statek nářadím a hospodářským zvířectvem. 

Manželům Holoubkovým se narodilo osm dětí, z nichž čtyři zemřely v dětském věku. Zemřel v nedožitých 45 letech, v matrice je uvedena příčina smrti kašel, což mohla být nějaká plicní choroba. Po jeho smrti 21. ledna roku 1800, mezi bohatým živým a mrtvým inventářem je uveden i jeden úl včel v ceně 5 zlatých, včely v té době byly v ceně. V chovu včel patrně pokračoval i jeho syn Jiří, ale zatím to nemáme přesně ověřeno. Potomci Jana Holoubka na statku žijí dodnes a dokonce včelaří. 

M. Dvořák, Semtínek.

Včelařský spolek slavil 70 let

ZO Ouběnice  ( 1951 - 2021 )

Poděkování patří i Ochraně Fauny v Hrachově, za zapůjčení včelařských banerů, toto bylo vhodné jak pro dospělé, tak i pro děti. 9. října 2022 proběhla vernisáž za slušné účasti veřejnosti, části našich členů a rodinných příslušníků, okresních funkcionářů a výborného pohoštění. O týden později se konala slavnostní schůze ZO ČSV Ouběnice , kterou zahájil předseda spolku, při ní došlo k vyznamenání třech našich členů, kteří dlouhá léta nezištně pracovali pro spolek. Poté následovala přednáška kronikáře našeho spolku, který nás provedl výstavou od nejstarších dějin včelaření v naší krajině. Výstava byla hojně navštívena veřejností a několika školkami. První dorazila busem školka z Jankova, poté místní školka z Olbramovic, po ní hojná účast předškoláků z Votic, školní družina z Olbramovic, mateřinka z Bystřice a jako poslední dětičky z Vrchotových Janovic. Dětem byl zajištěn výklad. Moc se líbilo i malým včelaříkům z kroužků Votice, Hrachov a Borotín. Výstavku navštívila i Maruška Buriánková s rodiči.Musíme moc poděkovat obci Olbramovice, za bezplatné zapůjčení krásných prostor. ZD Nova Bystřice a hlavně milé a velmi ochotné správkyni špýcharu Jarce Zoulové, která nám vždy vyšla vstříc.

Miroslav Dvořák, Tomáš Král a Leoš Hrdlička. 

Kterak včelí bodnutí zachránilo život...

(příběh z okolí Drachkova) 

Letos si připomeneme 80 let od atentátu na Heydricha, pro náš národ to nebylo jednoduché období. 

Tento příběh znám pouze z ústního podání od mé babičky a jejích bratrů. Jejich otec Jaroslav Kuthan včelařil, měl synovce Františka a ten si šel zkratkou kolem včelína k svému strýci pro med. Byl červenec a včely nebyly zrovna v klidu, dostal žihadlo a s horečkou ulehl. V tyto dny se měl sejít se svými spolupracovníky-odbojáři na pouti v Ouběnicích. Tato skupina ukrývala v téže obci doktora Lyčka, který poskytl první pomoc atentátníkům Kubišovi s Gabčíkem. František ležel s alergickou reakcí a pouti na sv. Markétu se nezúčastnil. Jeho kamarádi většinou členové Sokola, kteří na ní přišli si udělali společné foto, které se snad dostalo do rukou gestapa. Všichni měli popravu jistou, včetně rodinných příslušníků. V naší krajině byly tehdy vyvražděny celé rodiny. Bratranec babičky, František, měl štěstí. Včelka mu zachránila život.

               M. Dvořák, Semtínek.

Vytvořeno 27. ledna 2022